Nácvik přivolání I.
Základním cvikem při výcviku psa je přivolání. Ač se na první pohled zdá, že v podstatě není co cvičit, neboť následovat psovoda při vycházkách a volném pohybu je pro psa naprosto přirozené, opak je většinou pravda. Jak správně postupovat, aby náš pes na přivolávací povel správně reagoval?
Nejprve je třeba naučit našeho psíka reagovat správně na jméno. Už od prvních chvil, kdy si převezmeme štěně od chovatele, se snažíme používat jména, které jsme si pro našeho psa vybrali, co nejčastěji. Výběr jména je důležitý. Jméno psa by mělo být krátké, výrazné a pokud možno nesklonné. Není nutné, abychom používali stejného jména, jako je v průkazu původu. Pes samozřejmě nerozumí obsahu slova, a proto reaguje většinou na intonaci a zabarvení našeho hlasu. Zvláště v počátku používáme jména psa při činnostech, které jsou našemu štěněti příjemné. Přicházíme-li ke kotci, při hře, při krmení apod.
V prvních společných dnech se budeme muset i mnohokrát ovládat, to když zjistíme, že nám štěně roztrhalo třeba deku, kterou jsme mu do kotce dali v dobré snaze, aby mu snad nebylo zima. Nic by v počátečních dnech našeho sbližování nemělo narušit harmonii a kamarádský vztah. Štěně rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat - začíná si zvykat na jméno.
Při častém kontaktu si štěně rychle zapamatuje i náš pach a také mimiku. Základním pravidlem je dopřát mladému psíkovi dostatek volného pohybu. Volný pohyb nesmí být štěněti vzácný, ale samozřejmý. Bude-li k nám štěně na procházkách přibíhat samo, krátce jej pochválíme a s povelem "běž, volno" jej pošleme dopředu. Musíme dát štěněti najevo, že o něj spíše nestojíme, než že máme strach, aby nám neuteklo.
Vycházíme-li se psem na procházku, je dobré, aby si všiml, že dáváme do kapsy několik oblíbených pamlsků. Na procházce pak občas uplatníme pamlsky jako odměnu za rychlou reakci psa na povel. Vzdálí-li se psík od nás na větší vzdálenost, zkusíme jej přivolat. Nejdříve vyslovíme jeho jméno a pak povel "ke mně". Přiběhne-li psík, velmi ho pochválíme a s povelem "běž, volno" jej opět pošleme dopředu.
Jestliže pes na náš povel nereaguje, zjistíme především, zda zareagoval alespoň na jméno. Podívá-li se pes po oslovení na nás, ale nejeví ochotu přiběhnout, změníme prudce polohu a posadíme se třeba na bobek. Pokud by ani na toto pes nereagoval, klidně se otočíme a po opětovném přivolání se dáme do mírného klusu na opačnou stranu. Zde již pes, protože je v neznámém prostředí, většinou přiběhne a i v tomto případě je třeba ho pěkně pochválit, jako by se nic nestalo.
Pokud se pes naučí na naše přivolání přibíhat, je z počátku jedno, zda se před nás posadí, či zda zůstane stát v přímé blízkosti psovoda. Základní chybou je přivolávat psa až v případě, kdy se objeví nějaký rušivý podnět. Stejnou chybou je připoutávat ihned po přivolání psa na vodítko. V prvním případě se pes po přivolávacím povelu naučí pečlivě rozhlížet kolem sebe, proč že ho vůbec přivoláváme, a ve druhém případě se naučí po přiběhnutí se před psovodem zastavit tak na pět kroků, aby jej psovod nemohl připoutat na vodítko. Obojí se posléze těžko odnaučuje.
Ne vždy je potřeba, aby pes po přivolání přiběhl až těsně k psovodovi. Někdy potřebujeme, aby pes pouze zkrátil vzdálenost od psovoda. Pro tento případ se naučíme používat jenom krátký hvizd. Přibíhá-li pes po zahvízdnutí a dostane se do vzdálenosti, kterou psovod potřebuje, pochválíme ho v ten moment a opět zavelíme "volno".
V pozdější fázi výcviku potřebujeme někdy psa přivolat, protože ho chceme pokárat, nebo potrestat za nějaký nešvar, který prováděl. Pro tento případ si opět musíme zvolit jiný povel než "ke mně". Zvolíme kupříkladu povel "pocem" v přísnější intonaci. Po tomto povelu většinou pes přichází pomalu a neochotně, protože vycítí, že něco provedl a že bude následovat nějaká nepříjemnost. Mnohokrát jsem při instruktáži předváděl psovodům, jak pes po tomto povelu přichází provinile, a když byl asi v polovině cesty, tak jsem zavelel "ke mně" a pes okamžitě radostně vyrazil, protože měl zkušenost, že po tomto povelu přichází vždy jen pochvala.
V počátcích nácviku přivolání se velmi často stane, že štěně zaregistruje nějaký zajímavý objekt dříve než my a rozběhne se k němu. Nejčastěji to bývá jiný pes anebo osoba. Pokud se jedná o člověka, požádáme jej, aby štěně ignoroval, a to když pozná, že není žádný kontakt, přiběhne po chvíli samo k nám. Obtížnější situace je případ prvý. V takovém případě psa nepřivoláváme, protože stejně je velmi malá pravděpodobnost, že by přišel. I zde požádáme majitele druhého psa, aby našeho plesknutím odehnal, a pokud jsou oba psi na volno a druhý pes má stejnou "poslušnost" jako ten náš, nezbývá nic jiného než chvíli počkat, až si psi pohrají, a pak pomalu od našeho psa odcházet.
Neustále opakovat přivolání je zbytečné a také chybné, protože už zpočátku se snažíme, aby na jeden povel přišel jeden výkon. Mnohokrát se stává, že psovodi spolu poklábosí, než se psi trochu unaví, a tak alespoň člověk získává nové přátele a mnohdy i jiné zkušenosti od kolegy, což také není k zahození. Nikdy se nesnažte psa chytat. Pokud je ještě docela malý, máte jistou šanci na úspěch, ale už i odrostlejší štěně je daleko hbitější než my a pak dochází k trapným scénkám, kdy rozzlobený majitel marně skáče šipky po svém miláčkovi a ten, pokládaje to za velkou švandu, mu jemnými finesami uniká. Vše většinou končí bohapustými nadávkami psovoda anebo unáhleným trestem.
Nácvik přivolání bývá ukončen, zanechá-li pes po povelu okamžitě dosavadní činnosti a nejkratší cestou běží k psovodovi.
Přivolání by se nemělo často nacvičovat na cvičišti z jednoho prostého důvodu. Psovod dává psovi volno na velmi krátkou dobu a vzápětí jej okamžitě přivolává. Pes získá nežádoucí spojitost a posléze po povelu volno nechce odcházet od nohy psovoda.
Mnoho psovodů tvrdí, že mají stoprocentní přivolání. Bohužel to není ani zdaleka pravda. Psovod odhodí psovi aport a pes, místo aby jej přinesl, běhá kolem psovoda a nechce aport odevzdat. Pes je vyslán do revíru a psovod se s ním potká až u figuranta. Na pár metrů před psovodem vyběhne kočka a pes přijde, až když mu zmizí někde za plotem. Toto vše jsou situace, kdy je patrné, že pes nemá dokonale ukončen nácvik přivolání.
Pokud chceme tvrdit, že náš pes má dokonalé přivolání, musíme jej odvolat i z půlky cesty, kdy pronásleduje figuranta. To vše vyžaduje mnoho hodin systematické práce a kvalitní kontakt mezi psovodem a jeho psem.
Popsali jsme si skoro ideální situace nácviku přivolání, neboť jsme začínali se štěnětem. Jiná situace nastává, jestliže získáme staršího psa, který už má své návyky anebo už má přivolání pokaženo. Zde už je nutno postupovat zcela jinými metodami.
