Aport II.

Pro správný výcvik psa je aport a rozvíjení chuti aportovat prvkem velmi důležitým. Aport není jenom nějakým druhem drezůry psa, který slepě hledá a přináší odhozené předměty. Naopak je to činnost, která plně uspokojuje a dále rozvíjí psovy vrozené pudy. Lovecký, kořistnický i bojový.

Například:

• Pes štěká na nehybný aport v naší ruce - vyhánění kořisti.
• Pes běží za odhozeným aportem - lovení kořisti.
• Pes drží, kouše a potřásá aportem - zraňování, znehybňování kořisti a boj s kořistí.
• Přinášení aportu = nošení kořisti (dosažení pudového cíle).

Proto je aportování činností pro psa velmi příjemnou. Vybíjí si energii způsobem jemu jako lovci vrozeným a to jej velmi uspokojuje. A také proto není aport jenom jedním z nedůležitých cviků, ale naopak slouží jako odměna a významný motivační prvek v celém dalším výcviku. Na správně vybudované základy aportování můžeme úspěšně a velmi rychle navázat například i při výcviku obrany (metoda na kořist).

S výcvikem aportu je nezbytné začít už v raném štěněcím věku. Aport cvičíme nenásilnou a pro štěně velmi příjemnou formou hry.  Využijeme přitom vrozené hravosti a zvědavosti štěňat, která pro hru využívají, nosí a okusují téměř každou věc, která je zaujme. Přijmeme proto nejprve následující opatření. Z dosahu štěněte odstraníme všechny předměty, u kterých nechceme aby je štěně (štěňata) nosilo a poškodilo a naopak do jeho blízkosti umístíme několik hraček (speciální hračky pro psy, gumové míčky, pískací hračky, starou menší botu a pod.) vhodné velikosti, aby si s nimi štěně mohlo podle libosti hrát.

Když nám štěně ale rozkouše naši novou botu, je to jen a jen naše chyba! Proto za to psa nikdy netrestáme!!! Pokud ho potrestáme když ještě botu zpracovává, můžeme mu znechutit celý výcvik aportu. A pokud ho potrestáme až po nějaké době, pes nechápe souvislost mezi svou činností a trestem (nepomůže ani strkání roztrhané boty před čumák) a trestáme ho tak vlastně úplně zbytečně.

Jakmile štěně začíná brát do zubů hračky nebo jiné předměty, okamžitě a radostně jej za to chválíme a k pochvale hlasitě přidáváme slovo (povel) "aport". Například: Ták je hodný, to krásně držíš APORT! a pod. Předmět který štěně drží v zubech uchopíme z druhé strany a se psem se o něj taháme. U malých štěňat ovšem jen velmi zlehka! Při tom znovu často radostně opakujeme pochvalu a hlavně slovo "aport", ale pouze pokud pes předmět drží pevně v zubech. Pokud pes předmět pustí, předmětem před ním třeseme a pohybujeme tak aby imitoval pohyb zmateně prchající kořisti. Útěk aportu (pohyb směrem pryč) štěněte vždy zaujme - dráždí a stimuluje to jeho vrozený lovecký pud.

U rozvoje loveckého pudu se kořist musí vždy pohybovat směrem od psa, nebo alespoň kolem psa. Jakmile kořist směřuje přímo proti psu, mění se v útočníka a pud lovecký se mění v obranný! Proto v počátečních fázích rozvoje loveckého pudu musí kořist vždy PRCHAT OD PSA!

Jakmile pes projeví zájem aport lovit, buď mu umožníme ulovit aport ještě v naší ruce a nebo pohodíme předmět kousek od psa s povelem "aport". Jakmile se pes k předmětu rozeběhne a uchopí jej, znovu velíme "aport" a radostně psa chválíme. Pokud pes předmět drží a běhá s ním, znovu jej chválíme a přidáváme slovo "aport". Znovu se o předmět taháme a psa chválíme. Při přetahování musíme vždy nechat psa vyhrát a nechat ho odnést si kořist "předmět - hračku".

Celá tato hra může trvat jen tak dlouho, dokud to psa baví! Pokud zájem štěněte při hře začíná opadat, naposled jej nadráždíme na předmět a nyní máme dvě možnosti:

1. Necháme mu jej jako vítězi - štěně uspokojí svůj pud a touto dobrou zkušeností se utvrdí v tom, že jeho jednání je správné a bude se snažit provádět jej příště stejně.

2. Po vydráždění psa aport schováme bez možnosti ulovit jej a zvýšíme tak jeho chuť provést při příštím opakování svůj lov mnohem lépe a také vzbudíme jeho zájem o místo, kde je aport uschován - Vaši osobu.

Je dobré tyto dvě varianty zakončení hry střídat, ale pokud je pejsek opravdu snaživý, měla být varianta č.1 alespoň 3x častější (poměr je jen přibližný - založený na vlastních zkušenostech).

Protože je taková hra pro štěně velmi příjemná a zábavná, většinou už za několik týdnů samo přináší "aportek" a láká nás ke hře. Jakmile takto přiběhne, ihned jej chválíme, potaháme se s ním o aport a samozřejmě jej znovu pokaždé necháme nad námi vyhrát. Psovi aport zatím v žádném případě násilím neodebíráme. Naopak chválíme jej za to, že aport pevně drží. Cílem tohoto našeho snažení je to aby u psa došlo k vytvoření podmíněného spojení nošení a přinášení předmětů s povelem "aport".

Někdy je už u mladého psa velmi vyvinutý kořistnický pud a pes nám proto odhozený aport nepřináší, ale uchopí ho a hned s ním odbíhá do bezpečné vzdálenosti od nás (tato vlastnost rozhodně není na škodu!). Někdy pomůže jen to, že psa ihned po uchopení aportu přivoláme "ke mně", mnohdy však pes na přivolání nereaguje (i když jej jindy perfektně zvládá) a nechce k nám s aportem přijít. V takovém případě se především musíme obrnit trpělivostí, nic neuspěchat a vyhnout se unáhleným krokům, hlavně se psa nesnažte chytat nebo jej trestat!

Přinášení zařídíme jinak: Především utvrzujeme psa v tom, aby aport stále pevně držel a nepouštěl. Pokud pes aport drží, radostně jej chválíme a přidáváme povel "aport" i v případě, když pes běží směrem od nás. Pokud jej při nošení upustí, ihned aport uchopíme a znovu se jím psa snažíme vydráždit.

Psa můžeme upnout na dlouhé vodítko a poté co uchopí odhozený aport, jej chválíme za to, že jej pevně drží, dáme mu povel "aport" + pomocný povel "ke mně" a pomalu a bez prudkých škubání, které by si pes mohl vyložit jako trest, přitahujeme psa k sobě. Po přitáhnutí psa až k nám, následuje velká pochvala, pak uchopíme v klidu "aport" a začneme se o něj se psem tahat. Za držení psa znovu chválíme. Po chvilce tahání počkáme, až pes pořádně zatáhne a aport mu pustíme. Ihned psa pochválíme necháme ho i aportem trochu vyběhat... Toto "násilné" přinášení aportu však necvičte dříve než asi v osmi až devíti měsících věku psa! Do té doby klidně nechávejte psa s aportem běhat a nosit si jej podle své vůle.

Celé toto naše snažení musí směřovat k tomu, aby psa bavilo nošení předmětů, a zároveň aby ho bavilo o aport s námi "bojovat". Tyto činnosti má drtivá většina psů v sobě geneticky zakódovány a jde o to abychom jeho vrozenou chuť aportovat správně rozvíjeli a přizpůsobovali svým potřebám. Správným výcvikem od mládí může vášeň psa pro aportování dosáhnout netušených rozměrů a tohoto lze velmi dobře využít téměř ve všech oblastech kynologického výcviku.

Psa s aportem k sobě můžeme nalákat i pomocí pamlsku nebo druhého aportu, který psovi nabízíme jako odměnu a tak jej lákáme k sobě. Dejte si ale pozor na správný okamžik odměny. Může se velice snadno stát, že pes začne těsně před psovodem aport pouštět (vyplivovat), protože už očekává pamlsek či druhý aport. Tento chybný návyk získá pes velmi rychle, ale velmi těžko se odstraňuje!

Metoda na dva aporty se často používá, pokud už psa učíme přinášet aportovací činku. Po správném přinesení a odevzdání činky psovi odhodíme za odměnu aportovací míček (hračku). Pes se rychle naučí rozlišovat (příjemnou) povinnost - činku a zábavu - míček.

Pouštění a odebírání aportu:

Jakmile dosáhneme toho, že pes aport uchopí a vždy se k nám o něj přibíhá potahat, můžeme přistoupit k nácviku odebírání aportu. Jakmile pes přiběhne uchopíme aport a zlehka se o něj se psem potaháme. Pak sebe i aport uvedeme do klidu (klidová fáze musí být výrazná, ale není chybou když pes stále i s nehybným aportem bojuje). Je nutné naučit psa, aby si v klidové fázi před nás rychle předsedl a stále aport držel. Jakmile toto pes zvládá přistoupíme k nácviku pouštění.

 Pokud pes sedí před námi a pevně drží aport,  rázně dáme povel "pusť" a pak rychlým a rázným nepodmíněným podnětem (např. silným přitisknutím horního pysku k čelisti) přinutíme psa aport pustit. Nepodmíněný podnět k puštění aportu by měl být natolik rychlý a důrazný aby pes aport najedenkrát pustil, ne však nepřiměřeně tvrdý!

Ihned po tomto násilném puštění má pes snahu unikající aport znovu uchopit. Musíme s ním (aportem) tedy rychle uhnout do bezpečí, psa pak musíme znovu dostat do klidu (sedu) - alespoň na pár vteřin. Můžeme toho docílit i např. s pomocníkem, který stojí za psem a má jej na vodítku na řetízkovém obojku - ne na stahování! - a krátkým rázným cuknutím do obojku donutí psa usednout. Pokud pes sedne, klidným hlasem jej chválíme a dbáme na to aby v klidu chviličku vydržel. V této fázi jej můžeme odměnit pamlskem.

 Pak psa rychle ještě více vydráždíme a aport psovi znovu odhodíme a ponecháme mu aport chvíli jako kořist.

Hrubou chybou při nácviku pouštění je, když se ještě se psem o aport taháme a už dáváme povel "pusť" !

Jakmile pes postupem doby zjistí, že po puštění znovu následuje aportování (lovení) nebo tahání (boj) o aport, brzy začne pouštět sám a z radostí. Pak můžeme zvolna začít prodlužovat dobu mezi puštěním a znovuodhozením, vložit do této "pauzy" nové cviky ("k noze" a pod.), začít pilovat přesnost provádění cviku atd.. Nácvik aportu a pouštění vždy musí končit tím, že si pes aport ukořistí a odnese! Pokud bychom psovi aport pouze odebrali a už mu nedali možnost jej znovu získat, přestal by velmi brzy pouštět a poté i přinášet.

Víťa Zůbek